Železnice se začala v českých zemích rozvíjet ve druhé polovině devatenáctého století. Železniční uniforma byla odvozena od vojenské uniformy. Služba na dráze vyžaduje určitou kázeň a vizuální odlišení od cestující veřejnosti. Stejnokroj do značné míry ovlivňuje chování člověka, dodává jeho činům váhu a činí jeho vystupování rozhodnějším a ráznějším. Celou uniformu nosili jen provozní pracovníci a úředníci. Dělníci, kteří přicházeli do styku s cestující veřejností dostávali služební čepici, ostatní dělníci jen pracovní ošacení.
Aby
se železničářské uniformy odlišily od stejnokrojů armádních, vnitra a
státních úřadů byly u kabátů zavedeny knoflíky ve dvou řadách rozbíhajících
se od pasu k ramenům (běžné ve Francii či Německu). Střih kabátů s úzkým
pasem, širokými rameny a zvonovitou spodní částí kopíroval tehdejší pánskou
módu.
Úřednický slavnostní stejnokroj tvořil tmavomodrý kabát s oranžovožlutým lemováním, tmavomodré kalhoty s oranžovožlutými výpustky na vnějších švech a černé, dvourohé klobouky. Při běžném výkonu služby se nenosil kord a dvourohý klobouk nahrazovala tmavomodrá čepice s černým štítkem. V létě byly povoleny kalhoty z modrošedého sukna nebo světlešedé bavlněné.
Zřízenci používali stejný střih, ale v chrpově modrém provedení. Zřízenci nejnižší třídy měli předepsánu dlouhou lněnou blůzu košilového střihu z hnědými a modrými pruhy se širokým ležatým límcem. Přes blůzu nosili opasek z černé kůže s přezkou z bílého kovu. Nosiči zavazadel navíc na levém nadloktí nosili modře lakovaný štítek s číslem.
Úplný stejnokroj byl předepsán pro přednosty velkých stanic, dopravní kontrolory a vlakové revizory, zatímco stejnokrojový kabát a čepice pro ostatní, kteří přicházeli do styku s cestující veřejností. Zřízenci přicházející do kontaktu s veřejností (průvodčí, vozmistři, staniční dozorci, vrátní, traťoví a staniční strážníci, nosiči, skladoví zřízenci) dostávali stejnokroje bezplatně, ostatní si je museli pořídit na vlastní náklady.
Vzhledem k četným připomínkám (nákladnost, nízká rozlišitelnost, náročnost na běžnou údržbu) byl přijat nový předpis, vzešlý z návrhů vídeňské konfekční firmy. Stejnokroj sestával z tmavomodré blůzy armádního střihu s lištovým zapínáním, se čtyřmi kapsami krytými trojcípými patkami se stojatým límcem, z tmavošedých kalhot a čepice francouzského střihu tmavomodré barvy s rovným štítkem. Blůza byla zimní a letní, plášť byl z tmavomodrého lodenu s odepínatelnou kapucí, bez olemování. Odstranění oranžových výpustků a lemování mělo umožnit úředníkům nošení stejnokrojových součástek namísto civilního oděvu mimo službu. Pro slavnostní příležitosti platil předpis z roku 1857. V chrpově modrém provedení se nový předpis začal zavádět i mezi zřízence.
Červené
čepice se staly novinkou – takto byly označeny inspekční úředníci (přednostové
stanice a jejich zástupci). Cílem bylo usnadnit veřejnosti identifikaci osob
pro podání stížnosti či získání informace.
Teprve v r. 1892 bylo nařízeno, že červenou čepici musí nosit
službu konající dopravní úředník tj. výpravčí
vlaků (i u nákladních vlaků). Přednostové pouze v případě, kdy službu
výpravčího vykonávají.
Byl vzat zřetel na účelnost, pohodlnost a levnost stejnokrojů. Změny nastaly ve střihu, zrušení nákladných výšivek a v rozšíření možnosti používat jednotlivé součásti v civilním životě. Nový stejnokroj byl inspirován stejnokrojem zavedeným u státní paroplavby na Bodamském jezeře a později zavedený u c.k. válečného loďstva. Namísto oblíbené blůzy zavedl se tmavomodrý dvouřadový „námořnický“ kabát s otevřeným límcem. Také čepice změnila tvar na nízký kastrolek námořních důstojníků. Kalhoty byly světle modrošedé, v létě byly přípustné bílé vlněné nebo plátěné kalhoty. Blůzy nahrazovalo sako, ke kterému byla opět nutná bílá košile.
Pro zřízence nadále platil předpis z roku 1857. Vedle soukenných blůz chrpově modré barvy to byly černošedé vlněné či soukenné pláště, dlouhé a krátké kožešinové pláště, dlouhé a krátké kožichy.
Stejnokrojový
předpis 1891Železniční úředníci se cítili méněcenní se svými stříbrnými distinkcemi a prýmky při komisích a veřejných jednáních, a protože uherské železnice dopřály již v r. 1888 svým úředníkům zlaté distinkce nový předpis také zavedl zlaté distinkce, odznaky a knoflíky pro úředníky. Nadále se nosily nárameníky, připevněné zlatými přezkami a malými zlatými knoflíky.
Nový předpis zrušil dosavadní čepici podle vzoru válečného loďstva a zavedl čapku armádního střihu.
Zřízenci byli rozděleni pouze do čtyř tříd, chrpově modrá barva stejnokroje zůstala zachována. Byly však zrušeny talířové čepice z r. 1857 i kabát s rozbíhajícími se řadami knoflíků.
Pozdrav byl nově zaveden salutováním, namísto dosavadního smeknutí pokrývky hlavy.
Objevily se výhrady k platnému předpisu, zejména
· Nepohodlné a nepraktické nárameníky
· Rozdíl mezi zlatými distinkcemi úředníků a zlatožlutými podúředníků se zdál málo zřetelný
· Odznak na čapkách, i přes zlatou barvu, nevynikal v porovnání se státními úředníky
I
v novém předpisu zůstaly zachovány nárameníky, ale znak na čepicích
byl bohatší a podúředníci opět vyfasovali stříbrné distinkce. Čepice:
V roce 1910 byla zavedena jako ochrana do deště praktická pelerína z tmavomodrého lodenu. Měla ležatý límec s oranžovými výložkami, lištové zapínání a sahala po kolena. Neměla rukávy, ale na bocích byly uzavíratelné otvory k prostrčení rukou.
Zřízenci nosili chrpově modré stejnokroje, sestávající z čepice, soukenné blůzy a kalhot, průvodčí nosili světlomodrý stejnokrojový kabát. Od roku 1912 měli povoleny soukenné chrpově modré blůzy. Dále směli nosit černé nebo tmavošedé pláště, v zimě kožešinové čepice a dlouhé kožichy anebo kratší, šedé kožešinové kabáty.
V roce 1895 byly zavedeny montérky pro vybrané profese (kalhoty a modrá lněná blůza), oblékané přes stejnokroj. Blůza měla stojatý límec s jednostranně okřídleným kolem.
Námořnický kabát s vestou a nárameníky, oboje krajně neoblíbené, byly odstraněny. Úřednický služební stejnokroj tvořila tmavomodrá blůza s černými výložkami na límci, modrošedé kalhoty a tmavomodrá čepice se zlatými odznaky a zlatou lemovací šňůrou.
Zřízenci
všech kategorií nosili stejnokroj tvořený blůzou, kalhotami a čepicí
chrpově modré barvy. Distinkce nadále tvořily stříbrné růžice na límcích,
doplněné okřídlenými koly.
Čepice po roce 1910 dosáhly tvaru komínu. Během války se výška snížila, válcový tvar zůstal zachován.
Rostoucí počet žen ve funkci traťových a přejezdových strážníků vedl k potřebě zavést pro ženy služební oděv. Ženy nosily blůzu stejného střihu s muži, ale kratší, pouze přes boky, ostatní součásti byly také stejné. V roce 1885 byl zaveden pro strážnice odznak v podobě rukávové pásky ze žlutého sukna s černým okřídleným kolem.